Lovci afrických plání

V dobách, kdy bylo lidstvo v plenkách jsme se před nimi schovávali ve větvích stromů. Když se historie našeho rodu přestala počítat na miliony let, krčili jsme se před nimi strachem v mihotavém světle plamenů.
Jejich kožešiny nosili králové a ti nejstatečnější bojovníci. Pak přišel muž s puškou a ostnatým drátem. Poměr sil se změnil.
Dnes přežívají na ostrůvcích divočiny, nazývaných národní parky. Přesto když sedíte u ohně uprostřed buše a v noční tmě se ozve volání lovce, přeběhne vám po zátylku zvláštní mravenčení...

Levhartí prokletí

O této skvrnité kočce se v Africe vyprávějí legendy. Inteligence a ostražitost, kterou je levhart proslulý, zapříčinily, že jsou mu velice často přisuzovány nadpřirozené schopnosti.
Domorodí čarodějové převtělující se v tuto šelmu a vraždící pokojné vesničany jsou jen jednou z mnoha báchorek.
Pojmenování, kterých si tento vynikající lovec vysloužil, je mnoho. V kempech uprostřed africké buše pak můžete slyšet příběhy o „vraždicích mašinách“ nebo „strojích na zabíjení“.
Když je posloucháte u praskajícího ohně, propadáte jejich kouzlu bez ohledu na reálnost historky nebo střízlivost vypravěče.
Trochu to připomíná ruce rybáře vzdálené vždy o trochu víc od sebe než....Bez ohledu na tajemné příběhy musím přiznat, že i mne levhart pěkně potrápil.Každý fotograf divoké přírody vám potvrdí levhartovu „nefotitelnost“.
Jeho snímek si prostě musíte vyčekat a vytrápit, než on sám uzná za vhodné, že si to už konečně zasloužíte. Marně jsem se pokoušel dostat levharta před objektiv v Zambii, Ugandě nebo v jihoafrickém Krugeru.
Na dolní Zambezi jsem viděl nádhernou mladou samičku každé ráno. Nikdy se mi ale nepodařilo přiblížit se na dostatečnou vzdálenost.
V různých kempech jsem se závisti nahlížel do kompaktních fotoaparátů turistů, kterým pózuje levhart v zapadajícím slunci nebo s čerstvě ulovenou kořistí často na místech, která jsem s průvodcem prohledával pár hodin před nimi. Večer jsem pak proklínal levharta i všechnu smůlu světa vytrvale se mi lepící na paty. Vysvobození z té levhartí kletby přišlo až v severní Botswaně. Zachumlaný do deky, v kulichu a rukavicích jsem tehdy vyjížděl se svým řidičem hledat psi hyenové. Ráno bylo velmi chladné a zvířata se nám vyloženě vyhýbala.
Tři pštrosi a pár stop hyen, které jsme nakonec ztratili v písku bylo vše, co jsme našli. Kolem desáté dopolední jsme se rozhodli k návratu. Džíp ale vypověděl službu hodinu jízdy do kempu.
Snažil jsem se během čekání na pomoc poměrně neúspěšně schovat do dvaceticentimetrového stínu poskytovaného svéhlavým autem. Z nudy jsem dalekohledem propátrával okolí.
Najednou jsem ho měl plné sklo. Ležel na stromě necelých sto metrů od nás, packy spuštěné z větve kolmo dolů a břicho nacpané k prasknutí. Když nám mechanik ze sousedního kempu zprovoznil džíp, zajeli jsme ke stromu, na kterém odpočíval levhart.
Tak vznikly za jasného denního světla mé první snímky nejkrásnější africké kočky. Od toho dne jsem levharta viděl mnohokrát. Mé levhartí prokletí skončilo.

Nejlepší lovec

Na protější straně planiny se objeví drobná černá tečka. Odlepí se od hradby buše a míří ke stádu impal. Najednou prudce zrychlí. Zdá se to až nemožné. Jako když zapnete přídavný motor. „Pes!“ zahulákám na řidiče, když mi trochu opožděně dojde na co se dívám.
Ten okamžitě nastartuje motor a kola se při prudkém rozjezdu několikrát protočí v písku. Závod začal. K černé šipce se přidávávají další dvě, pak čtvrtá a pátá.
Impala kličkuje pronásledována smečkou psů hyenových. Snažíme se je neztratit z očí. Řidič se vyhýbá ve vysoké rychlosti termitištím a větším keřům. Pokouším se udržet v autě sebe i fototechniku.
Psi vytváří v běhu trychtýř a impala se do něj postupně propadá. S úžasnou přesností nasměrují kořist na plot jednoho z kempů, kde končí jako v pasti.
V několika okamžicích smečka zvíře roztrhá a pozře. Lov skončil. Od jeho začátku uběhlo jen pár minut.
Podobné divadlo divočiny bylo ještě v druhé polovině minulého století možné sledovat od plání Serengeti až na jich kontinentu. Rozvoj farmářství přinesl ostnaté ploty a otrávené návnady.
Pes hyenový z africké divočiny pomalu mizí. V národních parcích se silnou populací lvů a hyen nemá nomádský lovec šanci konkurovat silnějším predátorům.
Tak se paradoxně rychle snižují stavy procentuelně nejúspěšnějšího lovce ze všech afrických šelem. V malých populacích, žijících od sebe naprosto odděleně, přežívá v Africe posledních pár tisíc těchto úžasných tvorů.

„Líný“ král

Na černobílém záznamu amatérskou videokamerou vystupuje z džípu muž v safari obleku. Když se přibližuje ke skupince odpočívajících lvů, aby si přivezl z dovolené atraktivní záběry, jedna z lvic ho napadá.....
Video kolující internetem by mělo být varováním pro všechny, kteří považují lvi za líná, tím pádem neškodná zvířata.
Africké safari není zoo a návštěvníka od lvů nedělí ani mříž, ani nerozbitné sklo. Když občas slyším chvástavé historky rádoby „znalců“ africké přírody, kteří vyráží na safari na vlastní pěst a vylézají z aut, kde je zrovna napadne, trochu mě mrazí.
Jeden z průvodců mi vyprávěl, jak vyletěl od zkoušek. Jeho učitel ho vyzval, aby vystoupil z auta, které zastavilo ve vysoké trávě a šel se podívat, jestli nejsou v okolí lvi, aby mohli všichni bezpečně opustit džíp. Jen se dotkl nohou země, dostal vynadáno a bylo po zkoušce.
Za podobné chyby se totiž v Africe platí velmi draho.
Lvi jsou během dne většinou pasivní. Kvůli vysokým teplotám odpočívají ve stínu a začnou ožívat až když se slunce chýlí k západu. Není to ale pravidlem.
Viděl jsem lovit lvice i v pravé poledne. Sledovat jejich spolupráci je jedinečný zážitek. Na Jižní Luangwě jsem sledoval noční lov, jehož obětí se stal mladý samec impaly. V otevřeném džípu jsme dojeli smečku lvů v okamžiku, kdy strhli kořist k zemi.
Z roztomilých lvíčat, které přivedla jedna z lvic, se v pachu smrti a krve stali zuřivé šelmy. Nad posledními zbytky impaly se lvi mezi sebou servali.
Během rvačky o maso se lvi natolik přiblížili k autu, že jedna z lvic narazila v zápalu boje zadkem do předního kola. V tu chvíli by z džípu asi nikdo nevystoupil...

Setkání

Každé setkání s šelmou ve vás něco zanechá. Na afrických pláních jich můžete potkat spoustu. Gepardí bratry v Massai Maře, kteří loví spolu od té doby, co je opustila matka, hyenu od Kaingo kempu, která chodí krást nádobí do táborové kuchyně nebo levharta, který nejraději odpočívá na stromě sousedícím s vaší sprchou.
K průšvihům malým či velkým je v takových okamžicích jen krůček. V jihoafrickém  Pafuri jsme ráno objevili smečku lvů, odpočívající na asfaltové silnici do Krugeru.
Všechno vypadalo absolutně v pořádku. Náhle trojice téměř dospělých lvíčat zmizela v buši v zápětí následována lvicí. Ani řidič, ani já jsme netušili proč. Náhle se z buše vyřítila lvice přímo k džípu. Zastavila se deset metrů od auta, upřeně nás sledovala a nervózně šlehala ocasem. V takové chvíli slyšíte v hlavě tikot hodin. Neodvážili jsme se pohnout. Po několika dlouhých vteřinách napětí povolilo a lvice se vrátila do buše.

Dodnes nevím, co způsobilo nestandardní chování zvířete zvyklého na auta a lidi. Pokaždé, když odjíždím do africké divočiny, připomínám si ten okamžik, abych nezapomněl, že o ní nic nevím.