Skřítkové doktorky Mili

Myslíš, že je normální, aby se dva dospělí lidé motali dobrovolně v džungli uprostřed noci a navíc v dešti?“ ptám se tmy vedle sebe.
Tma je chvíli ticho, je slyšet jen déšť. Nakonec mi tma odpoví: „Jasně, že není!“
Cítím, že se tma usmívá a přistihuji se, že se usmívám taky. Dva blázni. Já a tma. Najednou tma zabliká čelovkou. „Půjdeme!“ zavelí tma, která ve světle baterky získala podobu mladé ženy. V pláštěnce, s malým světýlkem na čele připomíná bludičku. Následuji doktorku Mili do džungle, abych se na pár dní stal součástí jejího světa nočních skřítků…..

Stoupám po úzké rozbahněné pěšině v gumákách po výzkumníkovi, kterého jsem nikdy neviděl a nevím, zda jsem mokrý více od potu nebo od deště. Pokaždé, když si musím utřít nos nebo mě zkolí záchvat kašle, se v duchu proklínám, proč někde v suchém ateliéru nefotím krásné dívky.
Pár metrů přede mnou kráčí divná postava v pršiplášti osvětlená mdlým světlem čelovky. Občas se zastaví, a podivnou železnou konstrukcí otáčí, jako by chtěla rozhrnout černou hradbu džungle.

Vyčerpán dvoudenní cestou a horečkou se tak každým dalším krokem filipínskou džunglí propadám do vlastního světa stínů a zvuků. Ze změti prapodivných myšlenek mě vytrhne zatahání za ruku. „Slyšel si to? Teď….zase…Tos musel slyšet!“ sundá si postava kapuci a promění se v mladou zooložku. „Mili, já tě blbě slyším. Víš přece, že mám zalehlé obě uši!“ „No jo, ale tos přece musel slyšet. To je Tvoje první nártouní volání!“ usmívá se Mili a já v té chvíli přesně nevím, jestli si ze mne nedělá blázny.
„Jsi unavenej nebo se podíváme ještě na hřeben?“ kopne doktorka do mé mužské ješitnosti. „ Néé, v pohodě, ještě můžem pokračovat!“ lžu jí i sám sobě.
Následuji ji nočním pralesem a nechám si odkrývat tajemství telemetrického sledování nártounů filipínských. „Tady je signál silnější…teď slábne….tady, tady to bude. To bude čtyřka. Určitě!“ mluví už spíš sama k sobě. Jak zapisuje údaje z „džípíesky“ do rozmoklého notesu mění se mi pomalu obraz trochu nesmělé holky ze severních Čech, se kterou jsem se prvně potkal před pár měsíci v jedné děčínské kavárně, v terénního vědce zcela propadlého svému výzkumu
Když mě pak znovu nechává na stezce daleko za sebou, říkám si v duchu: „Vidíš, vole. Třeba se ti tu před objektivem rodí nová Jane Goodalová.

Carlito Pizzaras, pes, doktorka Mili (z leva :-)

Nártouní peklo

V listopadu loňského roku jsem prvně potkal Mili, tehdy to pro mne vlastně ještě byla RNDr.Miladu Petrů, abychom domluvili moji návštěvu filipínského ostrova Bohol.
V první polovině roku 2009 se zde uskutečnil projekt na ochranu a výzkum nártouna filipínského pod názvem Tarsius.
Celý výzkum probíhal v rezervaci Philippine Tarsier and Wildlife Sanctuary poblíž města Corelle. In-situ projekt ( výzkum druhu v jeho původním prostředí) byl zaměřený na telemetrické sledování nártounů pomocí miniaturních vysílaček, vokalizaci (nahrávaní zvukových projevů nártounů) a ochranářsko osvětovou činnost.
Malý hmyzožravý primát je ohrožený hlavně úbytkem svého přirozeného životního prostředí, jak se nejčastěji uvádí. Bohužel je ohrožen i svou roztomilostí. Malý tvor, velký asi jako dlaň, s drobnými přísavkovitými prstíky ze všeho nejvíc připomíná džunglového skřítka. Ideální domácí mazlíček.
Pro mnoho lidí ideální doslova, protože vám uhyne dříve, než se stihne omrzet. Pro svou drobnost ideální pro černý obchod se zvířaty. Vždyť je tak snadné zavřít malého tvora třeba do kokosového ořechu….
Většina takto pašovaných zvířat samozřejmě umírá už během přepravy za podmínek, které lze popřát pouze tomu, kdo je tam zavřel.
Nevím jestli existuje nějaké nártouní nebe, ale já měl příležitost nahlédnout do nártouního pekla…..

Nártoun jako atrakce. Turistům nevadí, že malého tvora svou blízkostí a fotoaparáty stresují.

Zvíře "chované" v Lobocu.

Každý den se v pravidelném rytmu střídají čeští vědci a dobrovolníci v pozorování nártounů, ve dne i v noci. Většinou se potkávají pouze v dřevěném přístřešku, aby se společně najedli, prohodili pár slov a jedni šli spát a druzí do terénu.
K příjemným rituálům takových chvil patří hrnek horkého čaje, někdy ochucený trochou filipínského rumu. Jí se místní strava připravovaná na otevřeném ohni.
Při vaření se střídáme, podle toho, kdo má zrovna volno. „Kam by ses chtěl ještě podívat?“ ptá se mě Mili brečíc nad cibulí. „Chocolate hills a Loboc.“ „Loboc se ti ale moc líbit nebude!“ „Já vím, ale chci to vidět!“ končím debatu nad pokusem o guláš.
Druhý den sedíme na korbě náklaďáku na pytlích s cementem ještě s Lubošem Peškem, celosvětově uznávaným odborníkem na radiolokaci zvířat. Než stihneme vypít u stánku studené pivo, volá nás Milada do autobusu směr Loboc.
Turistické centrum ne řece nabízí projížďky lodí, všemožné aktivity a hlavně…NÁRTOUNY! Vše je zde ve znamení těchto drobných zvířátek. Kšiltovka s nártounem. Tričko s nártounem.Trenky s nártounem. Nártoun jako přívěšěk. Nártoun jako…živý neživý tvor na stromku v květináči.
Velké kulaté oči bez jiskry života, drobné tělíčko na větvi drží snad zázrakem, prsty zakončené bambulkou visí z větvě dolů. A zástupy turistů proudí a proudí…
Lidé cpou své mobilní telefony do těsné blízkosti polomrtvých zvířátek, aby si vyfotili tvora, jehož duch džungle už dávno opustil.

Jarda a nový přírůstek

V pralese je příšerné horko. Lezeme téměř po čtyřech do prudkého svahu hustou džunglí. Batoh s fotoaparáty se mi zachytává do podrostu a stěžuje lezení.
Na chvíli si sedneme a Mili zkouší sílu signálu z minivysílačky připevněné na krku nártouna, kterého jsem při včerejším pozorování pokřtil na Jardu. Luboš mi večer trochu nadával, že jim v tom dělám bordel, protože se sledovaná zvířata označují čísly. Jardovi to ale myslím nevadilo.
„Už musí být někde hodně blízko“ šeptá Mili a ukazuje mi sílu signálu.
Po deseti metrech nacházíme Jardu asi metr a půl nad zemí, ukrytého mezi listy. Sedáme si asi tři metry od něj, abychom s ním strávili nějaký čas. Zvíře si tak na člověka pomalu přivyká.
Tomuto procesu se říká habituace. Jarda o nás velice dobře ví, přesto po pár desítkách minut usíná, což je znamení, že se i v naší přítomnosti cítí poměrně v bezpečí.
Tiše si povídáme, když se pralesem ozve: „Miláááádááá!Miláááádááá!“.
To volá Carlito z protějšího svahu. Je zdejším odborníkem na nártouny a v první fázi projektu pomáhal Mili s odchytem.
„Co může chtít?“ V této chvíli je to stejně jedno, protože mu nemůžeme odpovědět, abychom nevyrušili Jardu.

Nártoun filipínský patří k nejmenším primátům. Váží okolo sto gramů a hravě se tak vejde do lidské dlaně.

Po návratu na stanici zjišťujeme důvod. Carlitovi se podařilo odchytit dalšího nártouna. Zvířátko je schované v hadrovém pytlíku. Když ho Mili opatrně vyndavá, vůbec nepřipomíná roztomilého skřítka. Cení řadu ostrých drobných zoubků.
Myslím, že inspiroval mnoho filmařů při tvorbě hororů typu Critters nebo Gremlins.
Když se nártoun trochu uklidní, přidělává mu Luboš na krk miniaturní vysílačku vyrobenou na zakázku speciálně pro tento projekt.
Vysílačka nesmí sledované zvíře nijak omezovat a protože se jedná o drobného tvora, musí tomu odpovídat i velikost vysílače.
Celý tým v té chvíli pracuje jako skupina skvěle sehraných chirurgů. Během několika minut je zvířátko zpět v pytlíku, připravené vrátit se zpět na svobodu.
Celý proces návratu nártouna do džungle je zaznemenáván na kameru. Zvířatko vystrčí hlavu z pytlíku, v první chvili jakoby něvěřilo, že je zpět.
Vyleze pomalu na kmen a otočí hlavou dvakrát dokola. Pak dvěma neuvěřitelně rychlými skoky zmizí v džungli.

Součástí projektu Tarsius bylo také sledování nártounů pomocí mikrovysílaček. Ta nártouní nevážila víc než 3,5 g pro samice a 5 g pro samce (při váze zvířat 120-160 g).

Nártouní mimino

Několik dní před mým příletem na Bohol se ve velké otevřené voliéře narodilo jedné nártouní samici mládě. Mili se podařilo získat pro mne povolení, abych v rámci celého projetku provedl fotografickou dokumentaci chování matky s mládětem.
Protože jsou nártouni noční tvorové, ožívají těsně před setměním. V těch chvílích jsme za doprovodu Carlita hledali samici. Přes den se ukrývala v hustém listoví a šance na pořízení snímku byla minimální. Jako každé focení zvířat, bylo i toto hlavně o čekání.
Zkroucený v nepřilozené poloze u stativu jsem doufal, že se mi alespoň na okamžik podaří záhlédnout mládě, které samice ukrývá mezi sebou a kmenem či větví stromu. Ona se ale většinou otočila zády a zmizela mezi listy. Tak jsem stejně jako včera a předvčera sundal fotoaparát ze stativu, že ho uklidím, když na mě zasyčel Carlito. Prstem ukazoval někam do porostu, asi metr nad zem. Samice slezla po kmeni stromu i s mládětem.
Proti všem pravidlům o focení se mi pak podařilo udělat „čtyřstovkou“ z ruky sérii snímků dokumentujících způsob, jakým samice přenáší mládě. Druhý den ráno mi samice dovolila udělat ještě několik snímků za denního světla, než zmizela i s mládětem v koruně stromu.

Vidět v přírodě nártouna s mládětem je vyjímečné, proto téměř neexistují fotografie, zaznamenávající chování matky během péče o mládě.

Na jedné z posledních cest do džungle jsme sledovali březí nártouní samičku. Neustále se nám ztrácela. Signál se každou chvíli měnil. Kus cesty jsme téměř po zadku sjeli sutí. Když jsme pronikli do hustého porostu signál zesílil. Chvíli jsme chodili do kolečka.
„Kde ta nána může bejt!“ lapal jsem v předklonu po dechu. A pak jsem ji uviděl.
Sěděla na zemi jen kousek ode mne a tím svým tlustým bříškem připomínala podborovák. Byl to po týdnu můj první nártoun, kterého jsem uviděl první.
„Dobrý voko!“ pochválila mě Mili a sedli jsme si na mokrou zem. Pár dní po mém odjezdu se Nanynce (jek jsem si opět proti všem vědeckým zásadám, samičku pojmenoval) narodilo mládě, které se má čile k světu.
Měl jsem možnost v krátkém čase vidět mnoho ze života těchto úžasných tvorů. Snad jim i díky práci českých vědců svítá na lepší časy.