Stopy ve sněhu

Mezi stromy se vkrádá soumrak. Velké bílé vločky se pomalu a tiše snáší jedna vedle druhé. Slyším, jak mi pod nohama křupe zmrzlý sníh.
Všude je až tajemné ticho. Pak zahlédnu první šedý stín......v zápětí druhý, třetí. S čenichem těsně u země běží po čerstvé stopě. Pánové severských lesů. Vlci.

Ve chvíli, kdy těsně před setměním kráčíte hlubokým sněhem v lesích americké Minnesoty a ve vaší blízkosti se objeví smečka vlků, by asi zůstal klidný málokdo.
Pokud za vámi kráčí Lee Greenly můžete se cítit poměrně v bezpečí. Vlci, kteří se prohánějí mezi břízami jsou totiž jeho.
Připravuje je pro natáčení filmů a fotografování. Ochočení vlci to je nuda, možná vás napadne. Když sedíte ve sněhu a padesátikilová šelma vám vrazí čumák až do objektivu má to k nudě hodně daleko.
Pronikavé žluté oči v úrovni těch vašich vzdálené necelý metr, špičáky dosahující délky šesti centimetrů a síla skusu, která rozdrtí zadní nohu losa. Na co člověk v té chvíli myslí? Vzpomene si na Karkulku.

Na svých dlohých nohách je arktický vlk schopen v honbě za potravou urazit desítky kilometrů.

Není v přírodě tesknějšího a tajemnějšího volání než je vlčí vytí. Ten pradávný křik divočiny se nese mrazivou zimní nocí na míle daleko. Pronikne až hluboko do vás a způsobí v zátylku jemné mravenčení. Máte chuť přiložit na oheň nebo za sebou zabouchnout dveře srubu a zajistit je těžkou závorou.
Snad jsou to dávno zapomenuté instinkty z dob, kdy byla Paříž ještě dřevěnou vesnicí obléhanou vlčími smečkami. Lidé měli odjakživa k vlkům rozporuplné vztahy. Byli uctíváni indiánskými kmeny jako božstva, prohlašováni za stoupence satana nebo zesměšňováni v bajkách či pohádkách.
Vlk hrdina. Vlk zloduch. Vlk blbec. Za všemi těmi názory snad stojí obdiv a strach. Obdiv k plaché inteligentní šelmě se silnými sociálními vazbami a složitým hierarchickým žebříčkem uvnitř smečky. Strach z výborného lovce a silného predátora.

Když jsem v lednu tohoto roku zastavil džíp před Leeho srubem mrzlo až praštělo. Rtuť se líně válela u čtyřicítky pod nulou a nejevila nejmenší snahu povylézt výš. Byla skoro půlnoc.“V chatě v lese je uvnitř mínus pět“ uvítal nás Lee.
„V těhle mrazech ji stejně nevytopím. Bude lepší, když dnes v noci přenocujete v motorestu v Hinckley. Je to kousek cesty po pětatřicítce zpátky směr Minneapolis. Uvidíme se zítra před východem slunce.“
Zamával na rozloučenou a zabouchl dveře srubu.

Ráno bylo přímo pohádkové. Vycházející slunce čmáralo modrými stíny stromů po sněhu. Vlci vběhli na neposkvrněnou pláň a od tlap jim odletoval čerstvý prašan.
V slunečních paprscích zářil, jakoby při každém jejich skoku někdo rozhazoval stříbrné konfety. Seděl jsem v hlubokém sněhu a nevnímal, jak mi zalézá za nehty ani bolestivé doušky zmrzlého vzduchu v plicích.
Byl jsem součástí scény, kterou někdo vystřihl z dob, kdy severním lesům Minnesoty vládli vlci a ne člověk. Ze snění mě vytrhl obrovský vůdčí samec, který se zastavil těsně přede mnou a významně se olízl.

Hustá srst, vytrvalost, silné čelisti a spolupráce členů smečky umožňuje přežít vlkům i v extrémních podmínkách severských lesů.

Vlčí hračkou

Domovem bílého arktického vlka je severská tundra, prostředí velice drsné pro přežití. Tito dlouhonozí běžci dokáží v honbě za vzácnou potravou urazit během jednoho dne desítky kilometrů.
Když se smečka těchto bílých tvorů pohybuje zasněženou krajinou připomíná společenství duchů. Mezi Leeho chovanci je i pár těchto nádherných šelem. Měl jsem v hlavě obraz bílého vlka, který se téměř ztrácí na bílém pozadí sněhu.
Místní zalesněná krajina, ale neodpovídala ani mé představě, ani biotopu, ve kterém se tento tvor normálně vyskytuje. Volba nakonec padla na zamrzlé jezero.
O Minnesotě se říká, že je státem desetitisíce jezer. Stačilo vybrat jedno z nich. To nejopuštěnější. Obzor pokrývaly těžké mraky plné sněhu.
Foukal silný vítr. Honil první vločky nízko po zamrzlé hladině a občas nám je škodolibě vmetl do tváře. Dvojici arktických vlků brzy přestalo bavit bezcílné bloumání po jezeře a našli si zábavu.
Objevili můj batoh. Protože neměli úplně jasno, kdo z nich ho objevil dřív, začali se o něj přetahovat. Když se nám je podařilo odehnat od batohu, začali se zajímat o pouzdro na stativ. O něj se dokonce porvali.
Hra s obalem ale samci nepřišla příliš akční. Jako další atrakci si vybral mně.

Klečel jsem ve sněhu, abych snímal vlky z výšky jejich očí. Samec kolem mne začal pomalu kroužit. S každým oběhnutým kolem byl o kousek blíž. Nakonec si to zamířil přímo ke mně.
Pár metrů přede mnou ale změnil prudce směr a pokračoval v kruzích. Po chvíli manévr zopakoval. Čekal jsem, že opět uskočí, ale pro jistotu jsem se zvedl.
To už byl vlk těsně u mně. Zatáhl mě za rukáv. Trochu jsem ztratil rovnováhu. Vlk toho hned využil a chytil mě pevně za předloktí. Začal vrčet a tahat mě za sebou. Měl jsem pocit, že mi v ruce praskají kosti. Kolem nohou se mi začala motat samice. Vlci strhávají kořist překousnutím šlach.
Jediné, co jsem měl v té chvíli v hlavě, bylo hlavně neupadnout. Naštěstí včas dorazil Lee a vlka odehnal. Díky několika vrstvám oblečení mi po vlčí hře zůstalo jen pár modřin a zhmožděné vazy v předloktí. Alespoň teď vím, jak se tančí s vlky. Nijak zvlášť jsem se u toho tance ale nebavil, byla to totiž vyloženě vlčí volenka.

Ti druzí

Mrazy povolily. Bylo krásných mínus dvacet. Během dne se začalo objevovat slunce a člověk měl pocit, že by mohl chodit v tričku. Začal jsem si zvykat i na zapadlé městečko Sandstone někde uprostřed amerického středozápadu.
Obsluha v kantýně už automaticky nandávala kuře, jen jsme otevřeli dveře. „Salát z červené řepy jako včera?“ usmívala se obsluhující slečna na dva blázny obalené sněhem ze země, o které nikdy neslyšela.
„Česká republika? Jo,jo!“ tvrdila přesvědčivě a v hlavě nás umístila na mapu někde mezi Albánii a Čínu.
Stávali jsme se s Tomem, mým dlouholetým kamarádem, který mi na této cestě pomáhal, součásti všednosti místních dní. Leeho srub, postavený jeho vlastníma rukama na břehu řeky Kettle, nám pomalu odkrýval svá tajemství.
Mládě rysa, které si srdnatě bránilo své místo na pohovce pokryté kožešinami. Koloucha, ležícího na slámě kousek od Leeho pracovního stolu nebo Harley Davidsona zazimovaného v kůlně. „Pojďte se mnou, něco vám ukážu......“ přišel jednoho dne Lee s tajemným výrazem.
V kotci, zahrabaná do slámy, ležela medvědice baribala. „ Je jen pár dní staré!“ pronesl Lee a vlezl si k medvědici. Moc jsem tu větu nechápal. Pak jsem nevěřil vlastním očím. Lee zahrabal ve slámě a vytáhl medvídě velikosti morčete.
A medvědice mu to dovolila! Tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem ještě neviděl. Jen se kývala a mručela. „Vždyť já ti ho zase vrátím.“ Uklidňoval ji Lee a dával jí psí granule z ruky. Medvídě bylo skořicové, což je u tohoto druhu černého medvěda poměrně vzácné zbarvení.

Pracoval jsem s lišákem, který jakoby vypadl z knížek Josefa Lady. Se samcem rysa kanadského, který díky svým velkým tlapám, běhal po sněhu lehce, jak na sněžnicích. Polární liškou, která se nám neustále zahrabávala do sněhu nebo s mývalem, kterému bylo nejlépe, když vám mohl vlézt na záda.

Velice silným zážitkem bylo setkání s téměř stokilovým samcem pumy. „Nikdy se k němu netoč zády. Když bude blízko, neseď ani nekleč!“ radil mi Lee než pumu pustil.
Byl to zvláštní pocit, když ke mně ten veliký kocour šel hlubokým sněhem. Ležet na zemi pár metrů od smečky vlků, která trhala laň zabitou náklaďákem, byl stejně silný a nezapomenutelný zážitek.

Kanadský rys v hlubokém sněhu.

Pár dnů uprostřed lesů amerického severu uteklo jako voda. Krajina rovná jako stůl. Silnice pětatřicet směr jih. Podzemní garáže. Letiště.
„ Jak se Ti to líbilo?“ ptal jsem se Toma v teple letištního baru. „Ty vole, ještě necejtim prsty u nohou!“ usmál se a já přesně věděl, co tím chtěl všechno říct.